Na okraj letošní AT konference

Letošní výroční konference Společnosti pro návykové nemoci (AT konference 2018) měla jako hlavní téma reformu adiktologické péče. V  úvodu však zaznělo důležité a  fundované sdělení o  reformě psychiatrie, které na konferenci přivezli bývalý a  současný předseda Psychiatrické společnosti, MUDr. Martin Hollý, MBA, a  doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D. Je to už pátá reformní iniciativa na tomto poli, kterou zažívám (do prvních tří jsem se více angažoval, pak mě nezdary otrávily), a  k  páté vlně jsem byl poněkud skeptický, vystoupení jejích protagonistů však bylo dosti přesvědčivé. Zdá se, že tentokrát nemusí jít jen o  dobré úmysly a  obecné teze: první reformní kroky jsou kvalitně připravené, finančně zajištěné a  iniciativa přes všechny svízele nachází svou tvář a  smysl. Jistým motorem je vidina i  tlak peněz z  EU, ale také dosud nezaznamenaný konsensus odborné společnosti, obou zúčastněných ministerstev (MZ a  kupodivu i  MPSV) a  Všeobecné zdravotní pojišťovny. Rovněž zřejmě došlo ke generační výměně a  tím i  k  jistému obratu v  nazírání, jak by měly služby pro duševně nemocné vypadat. Pojmy jako „deinstitucionalizace“ a  „komunitní péče“ jsou dnes klíčové, zatímco před dvaceti lety si s  nimi bylo možné nadělat mnoho nepřátel. Prokazuje se také to, co bylo již dlouho zjevné: reforma nemůže být úspěšná, pokud jejím ohniskem a  východiskem transformace nebudou státní psychiatrické nemocnice, dříve léčebny. Nejspíš z  toho všechny nejsou nadšené, ale jiná cesta není. Tady se však vynořuje úskalí „páté vlny“: tentokrát sice jsou (resp. mohly by být) peníze, ale nejsou lidé. Jako všude. Psychiatrické nemocnice samy nemají dost lékařů a  sester, aby mohly personálně zajistit nově vznikající Centra duševního zdraví, a  ambulantní psychiatři prý většinově nemají zájem se angažovat. To by mohl být vážný zádrhel. Znám ale řadu mladých psychiatrů, kteří by chtěli pracovat novým a  netradičním způsobem, a  věřím, že se jejich ambice naplní ve prospěch pacientů.

Co se týče reformy adiktologické péče, prezentovala se na konferenci zcela odlišně, nikoliv jako velký projekt „shora“, ale jako série malých změn „zdola“. Tento trend byl patrný již na AT konferenci 2017 a  letos se potvrdil. Je pravda, že systém adiktologických služeb je o  něco více „deinstitucionalizovaný“ a  „komunitní“ než systém služeb pro duševní zdraví, zdaleka však není dokonalý. Slabý a  neefektivní ambulantní sektor a  nedostatek denních stacionářů (které bys spočítal na prstech ruky nešikovného tesaře) vede k  zahlcení AT oddělení v  psychiatrických nemocnicích a  k  fenoménu „otáčivých dveří“, o  efektivitě nemluvě. Přitom je jasné, že bez vytvoření robustního extramurálního systému se tato nerovnováha nezmění. Přece jen asi budeme potřebovat „velký projekt“, který by zajistil transformační peníze. Na rozdíl od psychiatrické reformy na tu adiktologickou žádné finanční prostředky nejsou. Lidé by zřejmě byli, nechybí ani systémové analýzy (díky Národnímu monitorovacímu centru, vedenému

Jedním z  vrcholů konference byly dva bloky věnované projektu BETRAD (Better Treatment for Ageing Drug Users). Uživatelé návykových látek fakticky stárnou dříve než jejich zachovalejší vrstevníci, vedle toho se objevují nové vzorce závislosti u  seniorů. V  posledních letech se o  tom u  nás začalo trochu mluvit, ale jen okrajově a  s  jistými rozpaky. Obnažení závažného problému na letošní konferenci tak přineslo moment překvapení (asi jako když v  zimě napadne sníh …), prozření a  vědomí nepřipravenosti. Jak zajistit těmto – zatím opomíjeným – skupinám adekvátní zdravotní a  sociální služby, jak jim nabídnout smysluplnou životní perspektivu? To je velmi obtížný a  náročný úkol, zejména v  zemi, kde stárnutí a stáří obecně nepředstavuje příliš oblíbený fenomén.

Jako příznivec kvalitativních výzkumných přístupů musím připomenout a  ocenit středeční podvečer ve velkém sále, kde se v  jednom bloku sešly tři pozoruhodné kvalitativní studie z  praxe, metodologicky dobře odvedené a  nepochybně přínosné pro příslušná pracoviště, jejich pracovníky i  jejich pacienty/klienty. Mladí odborníci bez grantové podpory se prostě chtěli dozvědět něco o  tom, jak pracují, co prožívá jejich klientela, co užívání návykových látek na počátku jejich pacientům/klientům dávalo, co jim pak bralo a  co jim dává i  bere léčba a  změna. Ukazuje se, že takové drobné studie jsou poměrně snadno proveditelné i  za plného provozu, přinášejí zajímavé poznatky a inspirují širší odbornou obec.

Od AT konference 2017 zaznamenala odborná obec přínosy i  ztráty. Jako přínos vidím dvě nové docentury: habilitovali se Roman Gabrhelík a  Viktor Mravčík, oba více či méně spojení s  Klinikou adiktologie, s  institucí, kterou nám zahraniční kolegové právem závidí a  která si to, přes možné výhrady zevnitř, vskutku zasluhuje. A  ztráty? V  hodnotícím dotazníku byla jako obvykle i  otázka „jakou osobnost či jaké téma jste na konferenci postrádali?“ – nevím, kdo jakou osobnost do dotazníku napsal, pokud ho vůbec vyplnil, ale mnozí z  nás postrádali Petra Jeřábka. Vzdělaný, odvážný a  jadrný muž, horský písmák a  intelektuál širokého rozhledu, bojoval řadu let se zhoubnou nemocí a  podlehl jí letos 2. dubna. Čest jeho památce a  úctu jeho nápomocné rodině. Kromě minuty ticha, k  níž vyzval Petr Popov, mu ještě kolega Josef Radimecký věnoval svou přednášku; styděl jsem se, že mě to taky nenapadlo, a  vymyslel jsem, že by trvalou částí AT konferencí mohla být „Petr Jeřábek Memorial Lecture“. Doufám, že do roku 2019 přežiju i  jako předseda programového výboru a kdyby ne, že se na to nezapomene.

Jistou ztrátou je i  odchod vzácného kolegy Jindřicha Vobořila z  pozice národního (proti)drogového koordinátora. Nahradil mě v  r. 2010 po mém druhém pokusu se této funkce zhostit, vytrval (nejen přežil) ve funkci 8 let

AT konference 2018. Zleva: prim. Petr Popov, předseda SNN ČLS JEP, doc. Kamil Kalina, předseda programového výboru konference, doc. Martin Anders, předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP

kolegou Viktorem Mravčíkem) a  Společnost pro návykové nemoci (dále SNN) má své teoretiky i  koncepčně uvažující osobnosti. SNN zformulovala rovněž své reformní teze a  koncepty, na konferenci je však bohužel nikdo nepředstavil … Ukazuje se, že reforma adiktologické péče probíhá téměř nezřetelně. Jejím motorem je vzdělání, iniciativa, invence, pružnost nestátních organizací a  typicky česká dovednost využívat omezených možností dosavadního systému. Změny jsou lokální a  pozoruhodný pohyb lze zahlédnout jen z  celku jednotlivých konferenčních příspěvků. Tento spontánní vývoj však má své meze.

kolegou Viktorem Mravčíkem) a  Společnost pro návykové nemoci (dále SNN) má své teoretiky i  koncepčně uvažující osobnosti. SNN zformulovala rovněž své reformní teze a  koncepty, na konferenci je však bohužel nikdo nepředstavil … Ukazuje se, že reforma adiktologické péče probíhá téměř nezřetelně. Jejím motorem je vzdělání, iniciativa, invence, pružnost nestátních organizací a  typicky česká dovednost využívat omezených možností dosavadního systému. Změny jsou lokální a  pozoruhodný pohyb lze zahlédnout jen z  celku jednotlivých konferenčních příspěvků. Tento spontánní vývoj však má své meze.

Zajímavá byla možnost porovnat českou situaci se zahraničím. Dva zahraniční programové bloky (celoevropský přehled v  podání EMCDDA a  prezentace ze sousedství – z  Rakouska, Polska a  Slovenska) přinesly podnět k  úvahám, jaké je Česko. Co se týče Evropy, je to leckde lecjak a  všude chleba o  dvou kůrkách; nicméně stojí za to poučit se z  předností i  z  nedokonalostí. O  sousedních zemích, s  nimiž jsme minimálně několik století sdíleli společný prostor habsburského mocnářství, to platí dvojnásob. Zdá se mi ale, že ve srovnání s  nimi jsme jaksi pružnější, nápaditější a  úspěšnější ve vytváření základny pro odbornou kvalitu služeb. Aspoň částečně jsme přemostili příkopy mezi zdravotnickými a  nezdravotnickými službami, mezi světem lékařů a  nelékařů, mezi státním a  nestátním, a  můžeme mluvit o  jakž takž fungujícím systému, a  dokonce o  jeho reformě, což u  sousedů zjevně není téma dne.

Slovensko je jiné než Česko, čtvrt století po rozdělení federace. Nepřekvapivě, neboť bylo jiné vždy. Naštěstí lze o  tom mluvit. Slovenští bratři byli tentokrát na konferenci zastoupení více než v  předchozích letech, ale neměli vlastní „slovenskou zahrádku“: jejich zajímavá sdělení programový výbor konference rozptýlil podle témat do několika bloků. To se zjevně osvědčilo, a  jelikož někteří referující z  Česka mluvili slovensky, nesla se konference v  příjemném dvounárodním duchu jako nedeklarovaná připomínka stého výročí společného státu.

Konference se konala v kongresovém hotelu Jezerka na Seči

a  nepochybně si počínal zdařileji než já, zejména politicky a  mediálně. Na konferenci chyběl. Až dosud byla tato pozice otevřená odborníkům z  praxe (kromě mne a  Jindřicha Vobořila to byli Pavel Bém, Josef Radimecký a  Ivo Kačaba), a  když to tak nebylo, byl to průšvih. Uvidíme, co s  tím udělá zákon o  státní službě, který vstup do funkce z praxe de facto znemožňuje.

Kolega Petr Popov, předseda výboru SNN a  prezident konference, zalitoval, že výbor SNN zavrhl pro letošní konferenci jeho téma „Humor v  adiktologii“ a  místo toho přijal téma „Reforma adiktologické péče“. Věřím, že účastníci AT konference 2018 nedospěli k  názoru, že je to vlastně totéž

Z přednášky doc. Viktora Mravčíka