ADIKTOLOGICKÁ AMBULANCE PRO DĚTI A DOROST ADA+ KLADNO

Adiktologická ambulance pro děti a  dorost ADA+ Kladno vznikla v  září roku 2016 jako druhá adiktologická ambulance tohoto typu v  ČR. Tato ambulance je specializovaným pracovištěm pro adiktologickou práci s  klienty ve věku 12–19 let. Ambulance se primárně soustřeďuje na práci s  celým rodinným systémem, služby jsou určeny dětem a  mladistvým, kteří se potýkají se závislostním chováním, a  jejich rodičům. Postupy práce představují individuální a  skupinovou terapii, psychiatrickou, psychologickou a  adiktologickou diagnostiku, socioterapii a  rozvojové aktivity a  jsou zprostředkovávány multidisciplinárním týmem ambulance. Součástí práce je úzká spolupráce s  dalšími institucemi, jako jsou školy, orgán sociálně právní ochrany dětí, výchovné ústavy a  další. Klienty zařízení jsou především uživatelé návykových látek, hlavně marihuany a  stimulantů a  také hráči počítačových her a  nadměrní uživatelé mobilních telefonů. Terapeutický tým tvoří psychiatr, adiktolog, psychologové, sociální pracovnice a terapeuti.

Do adiktologické ambulance pro děti a  dorost ADA+ dochází osoby mladší 18 let v  doprovodu zákonného zástupce. Spolupráci nejčastěji iniciuje některá ze zmíněných institucí, případně samotní rodiče, kteří si službu vyhledají prostřednictvím internetu. Často přichází na doporučení pedagogů, pediatrů nebo známých. Většinou se jedná o  matky, které bývají úzkostné a  hyperprotektivní. Převážné množství klientů, kteří do adiktologické ambulance přijdou, pochází z  rozvedených rodin s  tím, že v  péči je mají právě jejich matky. Otcové jsou často nepřítomni, ve velké míře fyzicky, ale také emočně a  finančně. Na přijímací sezení někdy přichází celý rodinný systém, ve kterém jsou fungující oba rodiče. Přesto tito rodiče často nežijí ve společné domácnosti, ale dokáží se spolu domluvit a  na léčebném procesu se tak podílejí oba dva. Malé procento docházejících klientů představují prarodiče, nejčastěji babičky s  vnoučaty, u  kterých pozorují problém v  užívání návykových látek. Toto přijímací sezení je ve velké míře informativního charakteru a  během něj je rodinnému systému představena služba a  povinnosti, které s  docházením do ambulance souvisí. Poté, co rodiče projeví zájem o  docházení, snažíme se přistoupit k  formulování zakázky. Zakázka rodičů je ve velké míře naprosto odlišná od zakázky adolescentních klientů. Ti jsou často v  odporu a  změnu v  oblasti užívání návykových látek nebo závislostního chování nevyhledávají. V  případě, že by adolescentní klient chtěl vyhledat pomoc z  vlastního rozhodnutí a  bez pomoci rodičů, je to možné pro osoby starší 15 let. Za poslední rok jsme se v  ambulanci setkali pouze s  jedním takovým případem. Klienti, kteří do ADY+ docházejí, se nejčastěji potýkají s  nadměrným užíváním návykových látek. Největší množství klientů užívá marihuanu. Konopné látky jsou dlouhodobě nejčastěji užívanou nelegální návykovou látkou v  ČR (Mravčík et al., 2016). Dále je to alkohol, pervitin a  experimentují i  s  užíváním jiných návykových látek, jako jsou další stimulanty a  halucinogeny. Adolescentní klienti užívající návykové látky jsou nejčastěji ve věku 15–17 let. Od roku 2017 se v  ambulanci specializujeme také na práci s  mladistvými, kteří tráví velké množství času na počítačích, telefonech a  sociálních sítích s  věkovým průměrem 12–14 let. (Tabulka 1.)

Významnou dovedností terapeutického týmu ambulance je orientace v  matchingu – párování potřeb a  intervencí v  praxi. Do ambulance často přicházejí klienti, jejichž primárním problémem není užívání návykových látek nebo jiné závislostní chování. Tuto službu často vyhledávají i  rodiče klientů, u  kterých se vyskytují výchovné problémy aj. Během přijímacího pohovoru je tedy důležité zakázku rodinného systému správně vyhodnotit a  případně klienty odkázat do jiné služby. V  souvislosti s  matchingem je pochopitelné, že služba musí reagovat na individuální potřeby klientů a  je potřeba vyhodnotit, jak by měla spolupráce s  klienty vypadat. Do ambulance přicházejí různé rodinné systémy a  plošný přístup není možné zavést.

Kaminer (2011) definuje adiktologickou péči adolescentních klientů jako proces, do kterého je potřeba přispívat svým vedením, monitorováním a  který vyžaduje individuální přístup založený na přizpůsobení jednotlivým potřebám klienta.

Zároveň se každý klient do terapeutického procesu zapojuje jinak, někteří klienti jsou otevření a  o  terapii projevují zájem – dokonce projevují zájem o  terapeutickou skupinu. Jiní mladiství jsou naopak v  silném odporu a  je pro ně náročné docházet do individuální terapie a  skupině se vyhýbají. Pracovníci terapeutického týmu se musí orientovat v  nabízených službách jiných organizací, v  případě, že dítě přichází s  jiným primárním problémem, nebo pokud je nutné poskytnou komplexní péči spojenou s  hospitalizací, výchovnou péčí, právními otázkami apod. V  rámci terapeutického procesu se velmi často potýkáme s  doprovodnými problémy typu – sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, výchovné problémy, krádeže, útěky z  domova, absence ve škole, nadměrné sledování pornografie a podobně.

V  rámci ambulance jsme otevřeli terapeutickou skupinu pro všechny klienty, bez ohledu na návykový problém, věk nebo další kritéria. V  průběhu jsme však zjistili, že klientela se významně liší v  závislosti na užívané návykové látce nebo závislostním chování. Postupně jsme tedy otevřeli samostatnou skupinu pro klienty užívající návykové látky a  druhou skupinu pro klienty, kteří přichází se závislostí na počítači a  jiných technologiích nebo na vztazích. Tento další významný aspekt je reakce služby na individuální potřeby klientů. Významnou část klientů tvoří mladiství ve fázi doléčování po absolvování střednědobé ústavní léčby v  psychiatrické nemocnici, kteří nyní abstinují, ale přesto je pro ně docházení do ambulance důležitou součástí léčebného procesu.

Tabulka 1 | Ada+ Zařízení sociální intervence Kladno

Po příjmovém pohovoru pak následuje individuální terapeutická spolupráce s  dětským klientem, které se v  ambulanci věnujeme převážně. Individuální terapii s  rodiči nebo jinými zákonnými zástupci, kteří dětského klienta do ambulance doprovází, zprostředkovává někdo další z  terapeutického týmu. V  pravidelných intervalech, nejčastěji každých 5–8 setkání, pak realizujeme rodinná setkání, případně rodinnou terapii. Tato setkání jsou prostředkem ke spolupráci v  komunikaci s  celým rodinným systémem, k  vyjádření případných potřeb a  nastavení pravidel. Kapacita pro práci s  klienty v  individuální terapii je asi 20–25 klientů, přičemž asi 60 % klientů je žen a  40 % mužů. Terapeutická spolupráce s  klienty by měla být ideálně dlouhodobá, minimálně po dobu jednoho roku. Ukončuje se nejčastěji z  důvodu samovolného vypadnutí ze služby, nedodržení pravidel spolupráce, případně na vlastní přání adolescentního klienta, se kterým rodiče často souhlasí, a to přes doporučení terapeutů ve spolupráci pokračovat a  přes to, že zakázka nebyla naplněna a klienti ještě stále návykové látky užívají.

Rigway et al. (2014) ve své publikaci Cesty k  zotavení zdůrazňují jedenáct kroků léčby z  pohledu recovery. Od přípravy na cesty přes zamyšlení se nad svými postoji, vzkříšení naděje, pěstování odvahy, vnitřní řeči, píší autoři dále o  motivaci klientů a  dalším procesu změny směrem k  zotavení. Klient by měl v  procesu změny nalézt vlastní zodpovědnost, zdroje, vizi a  ideály. Cílem této terapeutické práce je empowerment klienta, zatímco jej terapeut motivuje, pomáhá zlepšit komunikaci a  budování sebedůvěry.

Témata, která klienti do této skupiny přinášejí, se soustředí především na užívání návykových látek, vztahy s  rodiči, partnery a  kamarády, efektivní trávení volného času a  asertivní dovednosti. Další skupinu tvoří děti ve věku 9 až 12 let, které jsou ohrožené nelátkovou závislostí. Děti jsou spolupracující, jsou ochotné ke změnám např. v  používání sociálních sítích, jsou velmi komunikativní a  otevřené. Zajímají je otázky rodinných vztahů, politického dění ve světě, environmentální výchova, podoby lásky atd.

Aktivita klientů se také odvíjí od fáze, ve které se tito klienti nacházejí. Při vstupu do skupiny jsou klienti často pasivní a  více poslouchají, po několika málo sezeních se však většinou rychle zapojí do skupinové aktivity. Později pak přináší témata a  skupinu žádají o  zpětné vazby. Poté, co již klienti ze skupiny načerpají to, co je potřeba, tak začnou být aktivnější v  předávání zpětných vazeb a  v  kladení otázek ostatním klientům.

Do skupiny určené pro starší klienty potýkající se s  nelátkovými závislostmi a  jinými souvisejícími potížemi, přináší klienti často velmi hluboká témata, která souvisí s  jejich intrapersonálními prožitky, suicidálními myšlenkami nebo sebevražednými pokusy v  minulosti. Klienti přináší také vztahová témata, především vztahy s  partnery nebo s  rodiči. V  současné době se služba zaměřuje na skupinovou práci s  těmito klienty, jejichž míra motivace ke změně je podstatně vyšší než u  skupiny klientů užívající návykové látky.

Terapeutická práce vychází z  konceptu recovery, neboli uzdravení a  potenciálu pro uzdravení. Závislostní chování je u  dětí a  adolescentů většinou důsledkem jiných závažných situací, jako je rozpad rodiny, výchovné problémy, záškoláctví, špatné školní výsledky, duševní potíže, sebepoškozování a  potíže s  nedostatečným bydlením. Tyto faktory jsou tedy spíše důsledkem těchto nepříznivých potíží než jejich příčinou (Gilvarry et al., 2012). Recovery přístup zdůrazňuje podporu pozitivních faktorů, které podporují klientovu spolupráci a  mají vliv na jeho udržitelnost v  terapii. Dětská a  dorostová adiktologie je přístupem v  léčbě závislostí, ve kterém se vyskytuje nízká motivace klientů k  abstinenci. Terapeutická práce se tak často soustředí na jiná témata, než je trvalá a  důsledná abstinence. Adaptace klientů na léčebný program probíhá skrze identifikaci potřeb klientů a  v  jejich podpoře a  rozvoji. Cílem je zprostředkovat léčebný přístup tak, aby byli adolescentní klienti schopni z  něj profitovat a úspěšně jej absolvovat.